Říjen 2009

Arabský plnokrevník

30. října 2009 v 19:19 | Kitt C. |  Mé obrázky
Tak jsem si všimla, že tu není žádný obrázek a napravuju :)

Podle mě celkem povedený arábek ^^


Sebepoznání.. bolestné.. ale užitečné

27. října 2009 v 21:44 | Kitt C. |  Deníček blázna
V poslední době, se díky ostatním i sama sobě poznávám. A ono to poznání občas bolí. V hloubi duše jsem taková, ale myslím si, že jsem naprosto jiná. Oh, jaké to procitnutí při zjištění pravdy. A následné zhnusení (?), smíření a přijmutí, a vyvstání mnoha otázek, na které se snažím zodpovědět. A občas se mi to daří.

Člověk touží po uznání. Ať po pochválení nového trička, pěkně zastřihnutých vlasů, nebo nakresleného obrázku či napsané povídky. A u mě to není jinak. Nechci svoje kresby vystavovat na odiv schválně (alespoň ne osobně), a když někdo zabloudí pohledem do mého pozn. bloku a pochválí mi něco, tato pochvala dokáže zahřát u srdce. A nejvíce, když s výsledkem své práce nejsem zrovna nejspokonější. Tak, teď jsem zase odbočila. Jednoduše řečeno. Chci, aby o mě lidi věděli, všimli si mě i přes moji rezervovanost k nim. Tohohle se mi bohužel nedostává. Tak skáču, běhám, volám a upozorňují na sebe...

Ale.. Ano, to odporné ale, kderé mě provází. Ale nikdo to neslyší ani nevidí. Nebo vlastně vidí, ale ignorují to. A proč by taky brali v potaz mě? Mě, ubohého človíčka, který... který se občas snaží být přátelský, chce skrýt své problémy a když vyběhnou na povrch, nikdo se o ně nezajímá. Och, jak ironické. Ten, kdo je populární a oblíbený si zaslouží podporu a ten, kdo je stejně v prdeli, ale není tak oblíbený, ten snad ne? Kam to ten svět spěje? Ano, do záhuby..

Sakra.. Sebelítost. Ano, ta a touha být vidět způsobuje potíže. A velké. Prostě to nejde... jsem ve sračkách.. a propadám se.. nevzlétnu. Nevzlétnu, protože tu není nikdo, kdo by mi podal pomocnou ruku. Vlastně jsou, jemnohmotné bytosti, Luxe, Kori, Aylin. Ale co něco fyzického, někdo, koho můžu obejmout a nikdy nepustit? Ty tu nejsi :(...

A nadhled se rozplynul...

Zvláštní

25. října 2009 v 21:21 | Kitt C. |  Deníček blázna
Poslední dny mi přijdou zvláštní. Zvláštní počasí, zvláštní nálady, zvláštní uvažování. Začala jsem psát, jako nikdy dříve, více zamyšlení. Možná, že je to těmi šedými mraky, bílou mlhou a jemnými provázky deště, které se téměř den co den spouštějí z oblohy. Neříkám, že tohle počasí nemám ráda, jen je takové zvláštní. Zamyšlené. A barevné lesy taktéž. Stále mě něco nutí přemýšlet o věcech běžných, ale přesto nevšedních. Prostě zvláštní.

Radši se nebudu zmiňovat o tom tom takovém tom škaredém citu. Prý je to nejkrásnější cit.. Pche! Povídejte někomu jinýmu. Teď mají andílci mnohokráte větší práci než předtím. Zahladit prasklinky na citlivé dušičce, zastavit krvácení ztrápeného srdíčka...

Fajn, vlastně jsem chtěla zmínit zvláštní náhodu, která se dnes stala. Byl začátek SuperStar a nastupovali soutěžící. "Ten debil Puskailer (nebo Pussykiller, jak ho nazývá mamka :)) mi vyhodil Marka (Marek Lacko, vypadl těsně před finále, nádherný n_n)" A jako další napochodoval Puskailer. Fajn, rovnou o něm mluvím a on přijde na scénu. Dobrý. "Mohl by zpívat jako první Miro Šmajda, pak půjdu na komp." Áha, jako první soutěžící Miro. Fajn. Náhoda :D

Zakázaný II.

25. října 2009 v 21:08 | Kitt C. |  Povídky
Vlčice Lilith vyhnala upíra, do kterého se otiskla z jejich území. Co bude dál?

Musela jsem se rychle vzpamatovat. Pomalu jsem se rozešla a poté přidávala na rychlosti. Tempo bylo šílené. Nechtěla jsem myslet na předchozí minuty. Naštěstí mě vyrušili členové smečky. "Tak co, kdo to byl?" "Zvěd Volturiových. Nejprve se vymlouval, ale nebylo mu to nic platné. Nakonec utekl. Nechtěla jsem ho zabít, abych nerozpoutala bitvu. Přeci nás ještě není tolik, abychom porazili Volturiovic armádu." Neutrální tón se mi celkem poved. "Fajn." Juch, konečně nějaká pochvala od alfy. Zpomalila jsem zase do svého normálního tempa. Za chvíli jsem míjela velkého černého vlka. Uf, takže si můžu dát pohov. Odbočila jsem z vyšlapané cesty do lesa. Vyhýbala jsem se stromům a za nějakou dobu doběhla k domu Blackových. Byl už nějakou dobu opuštěný. Od doby, kdy Jacob utekl s malou Renesmé se Billy přestěhoval ke Sue. Oběhla jsem dům a pokračovala k pláži.

Minulost

23. října 2009 v 19:30 | Kitt C. |  Deníček blázna
Dneska jsem zase otevřela sešit, do kterého píšu ve škole různé nápady, pokusy o povídky, zamyšlení, okamžité rozpoložení atd. No, přečetla jsem pár stránek a musela jsem se smát. Vyčetla jsem, jaká jsem byla před nějakou dobou a musela jsem uznat, že jsem byla značně naivní a nevyspělá. Neříkám, že jsem teď strašně dospělá, nebo jsem ztratila něco ze své naivity, ale v poslední době jsem udělala ohromný duševní skok dopředu...
Fajn a teď jsem zase ztratila nit :D Takže co tím chci říct? Pište si myšlenky a potom si je třeba za rok přečtěte. Uvidíte, jak jste se změnili ;)

Život a pesimismus

16. října 2009 v 21:28 | Kitt C. |  Zamyšlení
Přemýšlím a hlavou se mi míhají tísíce myšlenek. Každá vydrží setinu a odletí do dálek zapomění. Myslím na všechno a na nic. Kolem kotníků cítím známý svíravý pocit bahna života. Chci zase vykročit nad hladinu, nad kterou jsem se dokázala držet dost dlouho.

Klesám pod negativní energií jednoho nezmiňovaného člověka. Ta tíha mě táhne dolů. Dále od slunce, do hlubin, do páchnoucích sraček jménem život. Ta obětavost pro druhé se začíná nevyplácet. Běhám si po hladině a uslyším zoufalé volání o pomoc. A já se ohnu a podám pomocnou ruku. Ten člověk ale nechápe. Až se mu hlava ztratí z dosahu paprsků slunce, mou ruku nabízející pomoc už neuvidí, ani neucítí. Propadám se dolů s ním. No co, aspoň mu budu blíže, ale já stále klesám. Padám, vzdaluji se od slunce, zdroje pozitvní energie a objímá mě páchnoucí hmota života. Zuby nehty se držím napovrchu.

A on padá dolů. Možná narazí až na dno, na kterém se usadí a v tichosti se bude litovat. Bude nadávat na ten zpropadený život, ve kterém musí bojovat. Musí bobjovat a o každou minutu, ba i sekundu na měkké hladině. Ale on to vzdává. S němými výkřiky o pomoc se propadá do bahna. Brodí se ve sračkách a vzdává to. Nač by taky žil nahoře, kde je život tak těžký? V bahně se pohybuje čím dál hůř. Až se zastaví a nechá vše na gravitaci, aby si s ním pohrála. Klesá ke dnu a vědomě odmítá pomocné ruce. Vykrucuje s z náručí, které ho zachytily a snaží se s ním vyplnout nad hladinu. Dosedá na dno a jako uzlíček neštěstí tam přemýšlí o sračkách ve kterých žije.

Snad jeho tvář jednoho dne pohladí paprsek slunce.

A já, sedíc vedle něj se zvednu a nabídnu mu ruku. A on, přijmouc ji s úsměvem udělá první krok z hlubin. A my ruku v ruce, či snad v pevném objetí vyplujeme tam nahoru. Každý roztáhne své andělské křídlo a budeme se vznášet nad bahnivým oceánem. Když nebudeme moci, zlehka dosedneme na hladinu a budeme běhat po povrchu. Šťastni a ničí nespoutáni. Dvě bezstarostná stvoření nasycená optimismem.

Přemýšlím a sním. Sním o věcech nemožných a nereálných. Jsem blázen...

Léčebná moc kamenů

7. října 2009 v 21:36 | Kitt C. |  Zážitky
Předpřed minulý týden jsem byla u koní. Jezdila jsem mého oblíbeného valáška Jamieho. Bohužel jenom na jízdárně, takže to nebylo nic moc. Jamie se totiž hodně stáčí doleva a já ho musela tahat za pravou otěž. Blbec paličatá nereagoval na jemné pobídky, takže jsem chtě nechtě musela na to jít silou. Pravá ruka mi po dvou hodinách dohadování se s Jamiem začala vypovídat službu. Jednodušše rameno (a nějaké svaly nebo šlachy tam) bolely jako čert. Nějak jsem se tím nezabývala, však ono se to za pár dní zpraví.

Ale on uběhl týden v bolestech. Nebylo to nějak strašné, ale při blbém pohybu, zvednutí těžkého předmětu nebo zasunutí židle ve škole se ruka nepříjemně ozvala. Takhle jsem to vydržela dva týdny a pomalu si začala dávat pozor na těžké předměty a na to, co s tou rukou dělám.

Včerejšího večera jsem nervózní ulehla do postele. Další den mě čekala důležitá písemka, referát a další školní věci. Jen tak jsem si nabila energií kámen onyx. A té energie bylo opravdu hodně. Čerpala jsem ze sebe, ale jelikož ve mě jí už moc nebylo, napojila jsem se na energii vesmírnou. Ta přes mou koruní čakru proudila přes ruce až do dlaní, kde leželo černé zlato :) Ruce k dílu přidali i andílci Luxe a Kori. Vyčerpaný kámen začal energii ze sebe vyzařovat. Spokojena s provedenou prací jsem konečně usnula.

Ráno jako každé jiné, ale přesto se něčím lišilo. Všimla jsem si toho ve škole. Moje ruka vůbec nebolela. Ale vždyť úterý bylo děsné! Tělocvik dal rameni pořádně zabrat a každý pohyb tomu přidával. Tohle "zázračné" vylečení připisuji za vděk malému černému kamínku, visícím na mém krku. A potom že kameny neléčí!

PS: Tento onyx je úžasný. Prostě jsme si sedli :)

Zakázaný I.

3. října 2009 v 19:37 | Kitt C. |  Povídky
Máte rádi fantasy? A máte rádi upíry a vlkodlaky? Tak je tady pro vás příběh p vlčí slečně, mladém upírovi a nekončících sporech mezi těmito rasami. Příběh je volným pokračováním knihy Rozbřesk ze série Stmívání.

Bitva mezi upíry dopadla hrozivě. Královská garda - Volturiovi shledali vlky (měniče) jako nevinné a zmasakrovala Cullenovy a jejich přátele. Jacob utekl s poloupírem Renesmé, ale rodina Cullenů navždy zanikla...

A je to!

3. října 2009 v 18:14 | Kitt C. |  Deníček blázna
Tohle heslo Pata a Mata si neříkám moc často. Mnoho věcí mám rozdělaných a stojí. Například obrázek na objednávku, obrázek v kronice, úprava fotek, dvě povídky. Grrr, nevím kde mi hlava stojí. Tákže tu nebudu tlachat a mažu psát :D