Prosinec 2009

Kecy sem, kecy tam

27. prosince 2009 v 17:32 | Kitt C. |  Deníček blázna
Tak píšu článek. I když Nápad a Inspirace, jsou zalezlý někde v koutku a kdovíco spolu dělaj, chci zvětšit místo mezi týdeními novinkami :P No jooo, někdo zas vtipnej :D

Oká, co tedy tak pořád dělám?
Včera vykouklo sluníčko (ano, přesně, udělalo kuk a dneska zase zalezlo, svině), tak jsem popadla foťák a šla fotit. Můj křáp (chápejte tím prosím mé kolo :)) je kilometr ode mě (asi 2 týdny :D), tak jsem si vzala kolo jiné. Jela jsem ke koníkům a kde nikdo, tu nikdo. Koníci tam nebyli. Fajn, rozjela jsem se na druhý konec vesnice. Je tam hříbátko Amy a já ji dlouho neviděla.
Jenže ti koníci jsou kousek v poli. A vono to pole vypadalo celkem bezpečně, tak já, borka, jsem hodila kolo do křoví a vykračovala si k ohradě. Ale co to? Moje skaty dostaly bahenní obal (začla jsem hořce litovat, proč jsem si nevzala moje pohory, které byly po bahenní procedúře a ještě se nevydrhly)... Nu což, letěla jsem zpátky pro kolo, že to tedy projedu na kole. Po pár šlápnutích do pedálů jsem to vzdala. Kola byly za chvíli obaleny hlínou, tak mi nezbývalo nic jiného, než to zatracené pole přejít po svých. Jak debil jsem běželapo listech řepky, ale stejně skaty byly hnědé :D
A co jsem vyfotila? Nic milí drazí, úplné hovno. Vlastně hovno ne, to tam nebylo.

Tak jsem nasraná a ještě celá od bahna šlapala (na kole ;)) přes polovinu vesnice. A když jsem si čistila boty o trávník, jeden pán mě podezříval z nějaké hrozné duševní choroby a raději šel se svou dcerkou jiným směrem .... To je život :D

Btw. tohle jsem si kvůli zachování zdravého rozumu po sobě nečetla, tudíž buďte schovívaví k překlepům a nesmyslným větám ;) Arigatou :)
K.

Šťastné a veselé :)

24. prosince 2009 v 14:31 | Kitt C. |  Deníček blázna

Tak a je to zase tady. Někým odsuzované komerční svátky, pro jiného dny klidu, pohody a lásky. Doufám, že u vás převládá ta druhá možnost :) Teď tady nechci rozebírat komerční stránku Vánoc.
Chtěla bych jen popřát šťastné a veselé :) A nezapomeňte, Vánoce nejsou o dárcích, takže pokud nenajdete pod stromečkem to, co jste chtěli, nezoufejte a radujte se z celé rodiny, pohádek, hald cukroví a voňavého smrčku v obýváku. Vykašlete se na problémy a vnímejte tu klidnou a láskyplnou atmosféru.

Kitt C.

A pokud jste si nepustili to video, pusťte si ho, aspoň si smíchem o něco prodloužíte život ;)

Když se Kitt nudí... ^^

22. prosince 2009 v 17:17 | Kitt C. |  Mé obrázky
... tak tvoří ve Photoshopu. No, sice no není zas až tak moje vlastní tvorba (ale jednou bude ^^), za náčrt obrázku můžu děkovat Crysa na DA. Arigatou :)

A co jsem s tím vlastně provedla? Udělala jsem si omalovánku :)

Vlasy se moc nepovedly, ale ty jsem vybarvovala jako první, takže je to odpustitelné :)

To jsem já

16. prosince 2009 v 20:31 | Kitt C. |  Mé obrázky
V ZUŠce jsme měli jedno skvělé téma. Nakreslit sebe. Ale abstraktně. Z barevné patlanice cosi vylezlo, a to cosi vyhrálo mezinárodní soutěž :D

Omlouvám se za kvalitu, skenováno z obálky katalogu (obrázek jsem si nevyfotila :()

Nestíhám, nestačím..

12. prosince 2009 v 13:02 | Kitt C. |  Deníček blázna
Konečně aspoň chvíli klid. Tento týden byl neuvěřitelně rychlý. Měla jsem tolik práce, tolik poviností a zároveň jsem závodila s časem, abych všechno stihla. Takžee...
Pondělí: ještě relativně v pohodě
Úterý: celý den (od 6:00 do 22:00) ve Vídni... a to máme psát ve středu písemku
Středa: učení o přestávkách? proč ne. Domů jsem dorazila v 17:00, kreslení, odpočinek
Čtvrtek: V 15:00 doma, do 17:00 kreslení, do 17:45 v kulturáku aranožovat fotky a obrázky na výstavu, do 19:00 přepisování sešitu (no jó, v pátek písemka ze zeměpisu na všechny státy Evropy)
Pátek: už celkem pohoda den :), odreagování ve skautu atd..

No a zítra? Celé odpoledne nacvičování scénky do školy.. Blé...

Jak vznikly jehličnaté stromy

6. prosince 2009 v 15:50 | Kitt C. |  Povídky
Víte jak vzniklo jehličí na stromech? Ne? Tahle pohádka to popisuje :)

Parné léto začalo pomalu ustupovat a k vládě nastoupil podzim. Listy se zbarvovaly. Zeleň se pomalu vytrácela a lesy zářily odstíny žluté, oranžové, červené, purpurové a hnědé. Lístek po lístečku padal na zem a zaplavoval ji šustivou vrstvou. Víly, které pečují o stromy si na to už zvykly a zase se chystaly ke spánku. Jen maličké víle Lie se to nelíbilo. Nechtěla spát jako každý rok. Chtěla se o své milované stromy starat i přes studenou zimu. Celý rok přemýšlela o tom, jak by mohla udržet listí na stromech. Ptala se nejstarších a nejmoudřejších dubů, ale žádný jí neodpověděl tak, jak chtěla.
Všechny koruny již byly bez listí, zvířátka se uložila k zimnímu spánku a i víly se přichystaly na zimu. Na zem začaly dopadat první vločky sněhu. Lia seděla na větvi vysokého stromu, o který se starala. Nějaká síla jí rozevřela křídla a Lia letěla, ani nevěděla kam. Vtom vletěla na malou mýtinku, na které stála malá chaloupka. Z oken vycházelo měkké světlo a z komína se kouřilo. Když se otevřely dveře, vlétla dovnitř a všechno si pozorně prohlédla. Její pozornost upoutala velká police z mnoha knihami. Očima přelétla všechny hřbety. Nevěděla, co znamenají ty znaky. Ovšem jedna kniha upoutala její pozornost. Byla větší než maličká víla a hodně tlustá. Staršímu pánovi, sedícímu v křesle u krbu zašeptala do ucha, ať vytáhne z police tu tlustou knihu. Otočil se na vílu a usmál se. Trošku ji zaskočilo, že ji pán vidí, ale vyzařovala z něj pozitivní energie a láska. Zvedl se z křesla, přešel ke knihovničce a na stole rozevřel knihu o stromech. Listoval stránkami a občas něco přečetl. Lia se toho o stromech dozvěděla hodně, a i to, proč listí vždy opadá. Usmála se, šťastně vyletěla pootevřeným oknem a mířila ke svému stromu. Usedla na větev a přemýšlela, jak zajistit, aby se z listů neodpařovalo tolik vody.
Celou zimu přemýšlela a lámala si mozek. Nakonec vymyslela několik možností.
Sníh začal pomalu mizet a místo něj se objevovaly trsy šťavnatě zelené trávy, první květy a z pupenů na stromech začaly rašit první malé lístky. Jak šly dny a týdny, rozvinuly se ve svěží, zelené listy. Tehdy mohla Lia začít se svým experimentem. Se souhlasem stromu se snažila lístky přeměnit.
Vynakládala na to všechnu svou energii a strom jí taky vypomohl. Pár lístků udělala menší, aby se z menší plochy odpařovala voda, na jiných vytvořila místo tenké pokožky hrubší vrstvu, aby zabránila velkému unikání vody. U dalších listů obě verze zkombinovala. Namáhavá práce trvala celé jaro a léto. Na podzim, když koruny ostatních stromů začaly měnit barvu, strom upravený Liou se stále zelenal. Víla tančila radostí a po celém lese se hned roznesla zpráva o jejím činu. Ale za pár týdnů začalo pozměněné listí opadat. Nejprve pomalu sežloutlo, a potom spadlo. Lia byla smutná, ale vtom si všimla, že pár tenkých, špičatých lístků tam zůstalo. Zajásala.
Na jaře, když vyrostlo nové listí, Lia lístek po lístku upravila na tvar štíhlé jehlice, pokryté hrubou pokožkou. Ovšem místo toho, aby všichni ocenili krásu jejího snažení, stromu se smáli za to, jak vypadá. Někde čouhá jedna jehlice, o kousek dál jiná. Víla seděla na větvi a smutnila. Strom k ní vyslal proud pozitivní energie a v ní i myšlenku. Nechal některé jehlice opadnout, jiné zase narůst, některé větve uschly a ulomily se, další zase narostly. Lia všechno kontrolovala a podle svého uvážení strom modelovala. Společně se změnou vzhledu se něco změnilo i ve stromě samotném. Plody dostaly jiný tvar a ze semínek popadaných po zemi vyrostly nové stromky.
A teď, když se vítr prohání ve větvích Jiného lesa, jehličí šeptá příběh o malé odvážné víle.

Zamyšlení o Šťastném princi

3. prosince 2009 v 19:20 | Kitt C. |  Zamyšlení
Pokud jste pohádku Šťastný princ nečetli, rozhodně tak udělejte. Je to text s velkou hloubkou :) My jsme si tuto pohádku měli přečíst a za úkol jsme měli napsat zamyšlení.

Šťastný princ se vznášel v oblacích, a nejen že viděl útrapy města, ve kterém kdysi dávno stála jeho pozlacená socha, ale dohlédl i na útrapy celého světa. Občas byly jeho tváře mokré pod proudy slz a někdy zase suché. To když je osušil vánek štěstí a blahobytu.
Na křídlech andělů obletěl celou zeměkouli, podíval se do každého domu, do každé tváře těch miliard lidí, kteří na zemi žijí. Když doletěl zpátky do nebeského paláce k samotnému Bohu, sednul si na bobek a dal se do pláče.
Neměl už žádné rubíny, žádné safíry a žádné zlato, aby je mohl rozdat potřebným. A že jich bylo.
"Ach Bože, proč se blahobyt jedněch musí vyvažovat bídou a utrpením druhých? Proč jsou lidé sobci a nepomohou svým potřebným druhům? Proč, Bože, řekni jen proč jsou pozemšťané neohleduplní ke své domovské planetě? Té, která nám všem dává život bez ohledu na to, jestli jsme ropní magnáti a sedíme v měkkém křesle, v místnosti s mramorovou podlahou a obrazy od nejpřednějších světových umělců, nebo chudé děti kdesi ve východní Asii, které dřou den co den v továrnách, aby měly vůbec na chleba?"
"Bože, když jsi vševědoucí a všemocný, udělej s tím něco, jinak se nebudu moci nazývat Šťastný."


Mohu si to číst pořád dokola. A stále znova mě praští slova vyřčena mnou přes ústa nevinného dítěte...