Duben 2010

Vnitřní vedení

29. dubna 2010 v 21:02 | Kitt C. |  Zážitky
Původně zamýšlený článek o Odyssee jsem zkrátila na nejsilnější zážitek, který mě vážně potěšil a vnitřně rozzářil :)

Všude tma a dvě dívky chtě-nechtě musí opustit teplý interiér auta. Ocitnou se samy v neznámé vesnici, v neznámé krajině. Vytahují baterku a malou mapku. "Tamtím směrem byl most, přes který budeme muset jít." oznámí jedna a druhá, ač si mostu nevšimla, jí důvěřuje a vydávají se tím směrem. Brzy ve světle jejich čelovek uvidí červenou značku na stromě - známku toho, že jdou dobře.
Zní to trošku strašidelně co? Ale právě tohle byl úsek cesty, kterou jsme zažily. Zdárně jsme vyšli vražedný kopec přes les a na bříze jsme zahlédly odbočku. Sešly jsme tedy z kopečka a v zorném obzoru našich baterek se ocitla červeno-bílá páska. V nočním vánku se přepetala a šustila. Po oznámení, že se nám tohle vážně nelíbí a po překonání strachu jsme vešly na motokrosovou dráhu. "Aha, tudy cesta nepovede." Takže zpátky do kopečka, na jehož vrchu se vinula asfaltová cesta. "Co teď?" zněla nevyřčená otázka. Po radě vedoucí na krizovém čísle jsme se tedy "podle svých instinktů" vydaly k nejbližšímu místu označitelném na mapě. Sešli jsme po poli z mírného kopce a před námi další překážka - hustý lesík, kterým bychom se za tmy určitě neprodraly.
Něco stále táhlo mou pozornost k jednomu místu v rovné, černé bariéře stromů. Ovšem trochu jsme zatočily a od extrémně přitažlivého místa se začaly vzdalovat. Pořád jsem se ohlížela, koumala to a nakonec mi to nedalo a po trochu razantní změně směru jsem se tam tedy vydala. Kamarádka šla raději za mnou. A ejhle, ona tam byla pěšinka! Ano, já našla v noci, v místě, kde jsem v životě nebyla pěšinku! Sice úzkou, ale cestičku hustým lesíkem.
Nechaly jsme se touto nudlí provést lesem a když jsme se ocitly ve městě, zjistily jsme, že jsme dorazily na místo. Díky ochotným opilcům v hospodě (bylo asi 22 hodin) jsme se dostaly na skautskou základnu a byly úspěšné :)

Poslední dobou jsem narážela na intuici a říkala si, jak takový pocit může vypadat a fungovat. Děkuji, že jsem dostala odpověď na svou otázku. Možná si řeknete - hm, taková blbost. Ale věřte, že pro mě to blbost není. A to dokonce ze dvou úhlů pohledu :)

Lodˇ vyplula...

22. dubna 2010 v 18:31 | Kitt C. |  Básně
... odrazila se od temných břehů
a příď ke světlu sleduje směr.
Loď vyplula
a již není cesty zpátky.
Bojuj v neznámé krajině,
však vstřícné a přátelské.
Neboj maličká,
chyť se lana,
podej mi ruku,
vítej.

Loď vyplula,
odrazila se od temných břehů,
a již není cesty zpátky.
Tak PLUJ!
Boat
Tak a můj plán napsat článek o Odyssee naprosto padl, jelikož můj původně úvodní verš se protáhl a vyzrál do podoby, která se mi líbí a je mi smutno zahrabat ji v Deníčku blázna. Sbohem, má desetiminutová původně úvodní báseň, doufám, že se ti samostatný článek bude líbit :)

Autoportrét

11. dubna 2010 v 18:31 | Kitt C. |  Moje fotky
Velmi originální název, pro účast v soutěži Vytvořte svůj autoportrét.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli se přihlásit a s čím se vůbec přihlásit. Zrealizovat focení alá Jan Saudek, vyhrabat něco z archivu nebo znova dát na světlo světa obrázek To jsem já?

Vyhrála možnost číslo 2 a teď vás tu postraším upravenou fotkou z léta 09.

Doufám, že jste se moc nelekli ;)

Jaká opravdu jsem...

10. dubna 2010 v 18:44 | Kitt C. |  Deníček blázna
Tu mě zas jednou napadla "spásná myšlenka". Už dlouho se chci poznat hlouběji, ne si jen vypsat jsem taková a maková. Při druhém způsobu člověk odmítne své špatné vlastnosti, něco si přibarví a něco si vymyslí, aby byl takový, jaký si být přeje.
Má "spásná myšlenka" mi ovšem ukázala naprosto jiný způsob sebepoznání. Při nějaké činnosti si rozeberu své chování, jak a proč jsem reagovala a z toho vyvodím kousek mé osobnosti. Odhodím všechny zástěrky a podívám se na sebe upřímně a bez přetvářky.
Dva záznamy se mi u v bločku skví a pracuju na dalších ;)

Živote ZPOMAL!

9. dubna 2010 v 20:29 | Kitt C. |  Deníček blázna
Poslední dny si připadám, že sedím v rychlíku a život se kolem mě míhá. Koukám z okýnka, pozoruji krajinu a sedím. Občas se zasním, občas vnímám kodrcavý pohyb vlaku a jindy, když rychlík zpomalí před zastávkou stihnu něco udělat.
Už je pátek a po Týdenních novinkách je jen jeden krátký, bláznivý výblitek ze života. Říkám si WTF? Vždyť se za ty čtyři dny nic nedělo, proč jsem sakra nic nezveřejnila?
Chce se mi brečet, chce se mi křičet, chce se mi skákat, chce se mi vztekat. Chci tančit v dešti, chci se smát, chci zpívat.
Nic nestíhám...

A jen tak pro krásný pocit nádherná písnička :)

Protože bagr

6. dubna 2010 v 19:12 | Kitt C. |  Deníček blázna
.. a růžovej s baletní sukýnkou ...

Prostě se mi ne ne ne ne ne ne nechce učit! Jako ono je to lehké, ale ten pocit, že si sednu za stůl, otevřu sešit, učebnici, budu počítat. Opakovat si organické názvosloví... Prostě jsem líná a nechce se mi..
Raději se pořád dokola dívám na tohle. Já řekla tohle? Cože? Vždyť to je dokonalé a kawaizní video!

Že jsem blázen? *šílený smích*... kdepak, jen se mi nechce učit :P

A zase mi hrabe..

Takže:
Nobody likes you
Everyone left you
They're all out without you
Having fun!

Auf Wiedersehen (kurňa proč tu pletu němčinu??)

UDG, Dům kulury Akord (Ostrava), 23.3.2010

3. dubna 2010 v 16:14 | Kitt C. |  Z cest
Jedna z nejlepších kamarádek miluje kapelu UDG, a když se dozvěděla, že v Ostravě (50 km od místa bydliště) mají koncert, zalarmovala všechny kamarády z naší vesnice, jestli by s ní nejeli. Řekla jsem si proč ne, aspoň nebudu sedět doma :) Navíc nikdo další jet nechtěl a ona je opravdu miluje, takže bude mít radost. Tak jsem jí na to kývla a v úterý (den koncertu) čekala na informace, kdy tedy jedem.
Pořád ticho, napsala jsem jí tedy, jak je to s tím koncertem. "Cože? My někam jedem?" zněla odpověď. Nemohla jsem se smířit s tím, že se nikam nejede a vyhledala všechny potřebné spoje k tomu, abychom se dostaly do Akordu. 15 minut před odchodem z domu jsem jí vše zdělila a šlo se :D
Po zdárné cestě do Ostravy jsme nasedli na správnou (!) tramvajku a potom jsme došly na místo konání. Koupily jsme si lístky a po pár neznalých otázkách už čekaly v sále. Chytly jsme krásnou 2. řadu (mohla být i první :)) a čekaly. A čekaly a čekaly, jelikož předkapela O5 a Radeček začínala o půl hodiny později.
Tak jsme tedy obdivovaly jejich kytary, řekly si, kterou bychom braly a když konečně zhasla světla, sálem zněl potlesk.