Květen 2010

Co se událo...

30. května 2010 v 21:01 | Kitt C. |  Deníček blázna
Jojo, celý týden si říkám, že něco napíšu, aby to tu nebylo na umření a ono nic. Není čas. A když je čas, tak není nálada. A když je čas a nálada, tak... tak to se tento týden nestalo :)

V pondělí jsem vstávala v 11:00. Byla škola, ale po tom, co jsem ráno téměř nemohla promluvit a bylo jsem trochu (více) mimo, jsem zalezla zpátky do postele s rozhodnutím, že dneska hold škola nebude. Víkend s Odysseáky vrhá deficit na naspané hodiny a nemocná a nevyspaná ve škole... to by nedělalo dobrotu.
Úterek byl v pokračování odpočinku. Nejspíš mě přepadl luxusní KOPR (Kurevský Odpor k PRáci) a tak jsem ležela, jedla a hrála hry :D
Středa se pro změnu nesla v duchu kreslení. Koupila jsem si papíry, A2 tvrdé desky na výkresy, stáhla fotku Klouboučníka z Alenky v Říši divů a provětrala akvarelové pastelky. A řeknu vám, ty vlasy, to je záhul :D Tak jsem tedy bulala ZUŠku a celé odpoledne kreslila a kreslila. Sice mám jenom obličej a vlasy, ale návštěva poznala, že to je Johny Depp :)
Čtvrtek, čtvrtek, čtvrtek... krásný a zároveň děsivý den. Já se totiž přifařila k základce, kam jsem kdysi chodila a jeli jsme do Osvětimi. Plno fotek, silný zážitek a jak jsem říkala, krásný, ale děsivý den. Samozřejmě se neubráníte článku na tohle téma, bohatě doplněn čísly, fakty a samozřejmě fotkami :)
V pátek jsem vyrážela na akci, takže potom, co jsem v jednu dorazila domů jsem se nabalila a vyrazila směr tábořiště, kde jsme celý víkend makali a makali. Taky jsme se opalovali a zmokli.

A to bylo jen tak, informativně :);)

Tak se hlásím..

19. května 2010 v 20:54 | Kitt C. |  Deníček blázna
Po hektickém týdnu plného kreslení, termínů a myšlenek na to, že nic nestihnu a budu v pr.... však vy víte kde, sedím a nemám co dělat :D
Buďto sedím u kompu, prolejzám internet a flákám se na facebooku, nebo hraju hru Plants vs. Zombies (super hra ;)). Ta přemýšlím do čeho píchnout.
A že se těch pomyslných jehelníčků na pomyslné jehly příliš nedostává. Vlastně ony tu někde jsou, schovány ve stínu, za clonou mé paměti, co že to vlatně chci udělat :D
Takže už například týdny posílám vyúčtování k akci, týden ho skenuju a tisknu. Vyrábím draka Šmaka, dokresluju koně, kreslím dalších několik obrázků, jelikož pouť se blíží a já chci tablet, ty úžasné kalhoty a nějaké trička. *dup* A teď jsem si tu napsala seznam, co mám udělat :D Jako bych to neděalala záměrně.
Teď budu zase mluvit trošku z cesty. Víte o tom, že když si vybavíte nějakou silnou vzpomínku, často začínáte nevědomky reagovat a mluvit, jako by se odehrávala právě teď? Já to vím bohužel dlouho a často si to připomínám, ještěže není tolik lidí okolo, aby můj pokec s někým inteligentním (tedy se mnou :)) slyšel. Takže debilní reakce a naprosto nesmyslná sebemluva zaniká někde v prostoru. Což je mimochodem vážně fajn, protože nechci být považována za schizofreního blázna, i když mám jen příliš silnou vizualizaci a vzpomínky.
A jen tak mimochodem, film Mrtvá nevěsta od Tima Burtona je vážně super! To mi připomíná, že bych si mohla přečíst jeho básničky. Kdyby ovšem nebyly v počítači doma. Stává se.
Když jsem už u těch knížek, mohla bych dát dohromady učebnici japonštiny, kterou jsem tak pracně fotila. Chci začít další lekci :) A o tom, že bych mohla pokročit ve Velké knize o Enneagramu a Celestinském proroctví - pracovní kniha radši ani nemluvě.
Což je ovšem samozřejmé, když mé hlasivky další den tak trošku stávkují a cosi mě pořád nutí kašlat. Včera jsem si dělala podbělový čas, nezabral, zkusím petrklíč.
A teď jdu, jestli mě omluvíte, večeřet.
A proč každý odstavec začínám "a"?

"Teď napiště něco pozitivního"

16. května 2010 v 13:55 | Kitt C. |  Zamyšlení
Tenhle test z biologie na abiotické podmínky života měl být lehký. V angličtině a dějepise (hodiny před biologií) si stačilo přečíst látku v učebnici, okouknout koloběhy, před hodinou napsat čísla a prvky na lavici a mohlo se začít psát. Test, jak všichni očekávali, byl lehký. Koloběh vody, potravní řetězce, něco o činnosti vody, znečištění vzduchu... Prostě nic, co bychom nevěděli. Až když učitelka vyslovila poslední otázku: "Tak, a teď napište něco hezkého a pozitivního." Po chvilce koumavých pohledů na tabuli, strop, město za oknem nebo čtení textů z popsaných lavic se učitelka zamyslela: "Nejde napsat nic moc pozitivního, když je všude jen negativita a navíc venku prší, že?" Všichni souhlasně pokývali hlavami a točení koleček v hlavě začalo nabírat na rychlosti.
A mně rotovala v hlavě otázka: "Proč nedokážeme napsat nic pozitivního?" Je to snad tím deštivým počasím a šedou oblohou? Nebo nedokážeme na světě najít nic hezkého? Či jsme snad ovlivněni negativními zprávami v médiích? Když se díváte na zprávy, téměř žádná pozitivní zpráva.
Je pravda, že když svítí slunce, jsme veselejší a aktivnější a tohle několikatýdenní zamračeno nám ke skvělé náladě nepřidá. Ano, ocelově šedá obloha a proudy deště ve mně vyvolávají jistou melancholii a smutek. Vše je šedé, bez života, bez barev, které dodávají onu pověstnou jiskru. Jakoby svět shodil svou karnevalovou škrabošku a nebe nad tou ošklivostí začalo plakat. A stále pláče. Svůj smutek přenáší na nás a my v tom smutku nedokážeme splnit jednoduchý úkol spočívající v napsání něčeho hezkého a pozitivního.
A média - největší manipulátoři nám v hledání krásy v zamračených dnech také příliš nepomáhají. Co se od nich dozvíme? Tamhle byla brutálně zavražděna mladá dívka, tady několik lidí zemřelo při autonehodě a tamhle se podplácejí politici. Negace, horší než černý mor se šíří davem a milé úsměvy střídají ustrašené szly. V očích je vepsána otázka - Budu jako další na řadě?
Ovšem zahoďme tyto starosti, sic venku prší a Slunce nám nedodává energii, kvetou pampelišky, kopretiny, různé fialové, žluté a modré květiny, šeríky smrdí na sto honů a je jaro! Doba porodů, nových duší, nových životů. Tak vyjďeme ven, odhoďme deštník, promokněme až na kost a radujme se, že nám příroda tak velkoryse dává nejdůležitější podmínku života - vodu.
Usmějme se, zahoďme starosti, skvlékněme své šedé masky a oslavujme jaro :)

Smile, smile, SMILE!

9. května 2010 v 18:02 | Kitt C. |  Filmy
smile
Na film "Potvrzení" jsem narazila náhodou na FB. Tento krátký film dostal mnoho ocenění, ani se nedivím, je natolik naplněn optimismem a úsměvy, že víc to snad ani nejde :)
Proto se usaďte a vychutnejte si 15 minut úsměvů. Protože vy jste úžasní! ;)

Bohužel sem video nejde vložit, proto pro jeho shlédnutí klikněte

SEM!


Je to vtipné

7. května 2010 v 21:36 | Kitt C. |  Zamyšlení
Je vtipné, jak se člověk vyvíjí. Roste, moudří, dělá si názory na sebe, na svět, hledá smysl života, ujasňuje si, co chce v životě dělat, jak ho pro nebo přežít. S nostalgií zavzpomínat na dětská léta je skvělé, tak poučující a vtipné.
Co chvíli se koná v našem kulturním domě diskotéka pro děti. Dvanáctileté holčičky tam naklusají v minisukýnkách, nátělníčcích a myslí si, jak jsou strašně krásné a sexy. Ale ruku na srdce, já byla stejná. A v tom je ten vtip. Když jde člověk ze skautu, který považuje za část svého života a životního směru, umazaný od barvy, kterou natíral stará kamna, od pampelišek, ve kterých s kamarádkou po schůzce běhal, ruce od hlíny, když kamarádce pomáhal vyrývat květiny do herbáře. Pln zážitků, radosti, lásky, s krásným pocitem vnitřního klidu a vyrovnanosti. A taky s kytičkou voňavých šeříků a pampelišek v ruce.
A najednou jdu okolo mé minulosti. Holky běhají sem tam, ze sálu jde slyšet ploužák a určitě plno párů, které si myslí, že jim jejich láska vydrží navždy na tu písničku tančí. Jen jsem zakroutila hlavou, pousmála se a v mysli mi vyvstala otázka: "Vážně jsem byla také taková?" Vtíravé "ano" se mi ihned dralo do mysli.
"No a. Každý byl nějaký. A teď si tady skvěle naladěná kráčím s nádhernou kytičkou, kterou dám do vázy a budu se z ní těšit." Jen ty víly asi netěšilo, že jsem jim orvala jejich obydlí, promiňte :(
O pár metrů dále "číhala" skupinka kluků z bývalé třídy. Před dvěma lety (po sedmé třídě) jsem je opustila a odešla za lepším (na gympl). Zase jsem se neubránila úsměvu. Vysedávat na zábradlí, sem tam na známého okolojdoucího zařvat něco sprostého a urážlivého je strašná zábava. Bohužel ani já jsem neunikla jejich vtípkům a jeden mě jako veliký borec hlasitě pozdravil. "Nazdar" zněla má odpověď překvapeným tónem obohaceným o potměšilý úsměv. "Usmívat se a jdeme dál" zní naše motto :)
A já si uvědomila další vtipnost života. Jiná společnost, jiné prostředí a jak lidé dokáží být jiní...

Nedá se popsat, musíte ho zažít

2. května 2010 v 19:08 | Kitt C. |  Téma týdne
Původně jsem nechtěla napsat článek na téma moře. Proč? Moře není pro mě něčím tak hodně výjimečným, už jako malá holka jsem s rodiči jezdila do Itálie a na Sardinii. Proto mě moře nijak nevzrušilo, tohle téma jsem brala jako něco všedního.
Ale vzpomněla jsem si na jednu hodinu hudební výchovy, kdy jsme si pouštěli video s Debussyho skladbou La mer (Moře) a jeden pán skladbu rozebíral a vysvětloval, co kterou částí Debussy myslel, jak slunce vychází, jak žhne nad nekonečným oceánem a jak se tiše vydává do peřin.
A já si uvědomila, že moře není jen ta voda, kde se turisté čachtají. Je to přírodní živel, je to síla přírody, je to něco klidného a mírného, ale přitom nespoutaného a nebezpečného. Samotná voda má v sobě energii, magickou schopnost dát život. A co potom moře, oceány, při kterých stojíte a nevidíte jinou pevninu než pár rozeklaných skal vymletých silným příbojem.
Jak řekl onen chytrý pán (jehož jméno je mým škrabopisem vepsáno v sešitě hudební výchovy), moře se nedá popsat, moře se musí zažít.
Je co chvíli jiné. Tak vlídné a přátelské, když stojíte v písku a rozpustilé vlnky vám hladí kotníky. Tak majestátný a vzbuzující respekt je příboj bombardující pobřežní útesy. Tak divoká a neovladatelná je bouře, vítr, který nutí vodu stoupat výš a výš, zhoupnout se a převrátit loď. Moře má mnoho tváří, tak se podívejte, jakou masku ukazuje zrovna vám!
Je to maska atrakce pro mnoho turistů v luxusním letovisku? Maska partnera nesoucího vaši jachtu dál a dál od břehů a civilizace? Maska domova pro miliony živočichů, jak těch vyskakujících z vln, tak těch, kteří světlo slunce nikdy neviděli? Maska ničitele, maska cholerika, nebo maska zlatého skvostu při západu slunce?
Jak již bylo řečeno, moře je obrovský, pozoruhodný celek, který nelze popsat slovy.
Až vyrazíte v létě k moři, zavřete oči, vdechněte vůni soli a ryb, zajděte na kousek pláže, kde lidské nohy není a vnímejte ho. Vnímejte jeho osobnost, všednost a přitom jedinečnost. A potom si řekněte, že vše, co jste o moři slyšeli a četli byly chabé pokusy o to, zachytit do slov miliardy litrů slané vody.