Říjen 2010

Opilá

30. října 2010 v 18:02 | Kitt C. |  Básně
Těchhle pár řádků vzniklo v alkoholovém opojení, po nepříjemném zjištění, že ON je tak trošku děvkař. Soupis momentálních pocitů, nic zvláště dobrého, ale cosi mě nutí to zveřejnit.

Kouř z cigaret
a sklenka alkoholu.
Prapodivné teplo,
vibrující žaludek,
vlnící se těla.

Radost a smutek
podali si ruce.
Jako na houpačce.

Sklenička k ústům,
horko přes jícen
až do žaludku.

Žal.
Prázdno.
Zdravím, pane.
Ne, děkuji.
Sbohem.

Překvapenííí!

30. října 2010 v 17:56 | Kitt C. |  Deníček blázna
Včera a dneska jsem byla se sestrou a dalšími lidmi v klubu. Jelikož je sestře osmnáct, nějaké to pití mi koupit může. A já se ráda napiju. S mírou.
Ovšem problém byl v tom, že mě spolužáci znají jako zasněného blázna a když mě tam uviděli v růžovém, měli z toho druhé Vánoce. A třetí, když jsem dopila toho Lemonda.
A já jsem zjistila, že mě to strašně baví. Dělat to, co nikdo ode mě nečeká, jednat impulzivně a hloupě.
Tato akce byla velice vydařená, jelikož jsem se konečně seznámila se spolubydlícími (a ukazoval si na mě prstem :P) a sousedem :) I když nevím, jestli si to budou pamatovat, protože nebyli ve zrovna střízlivém stavu. Alespoň jsme si dobře zatančili.
Bohužel mě trošku zamrzelo, když mi jeden fajn člověk smutně napsal, že si myslel, že jsem jiná. Ani já nevím jaká jsem a myslet si o mně, že jsem taková a taková je hloupost. Nikdo by mě neměl znát, měli by jen vědět, že jsem pokaždé jiná. Malý chameleon.

Muzhahá :D

26. října 2010 v 13:51 | Kitt C. |  Deníček blázna
Dnes jsem zjistila, že naši školu nesnáším a miluji. Z dnešního rozvrhu
0
1
2
3
4
5
6
IVT
IVT
M
AJ
AJ
Bi
NJ
nám zbyla jenom matematika a dvouhodinovka angličtiny. Proč?
Učitel na IVT je v Uzbekistánu (myslím), vyučování odpadlo a měli jsme na devět. Učitelka na biologii ve škole taky nejspíš není, biologie odpadla a měli jsme mít 3 hodiny, volnou a němčinu. Po čtvrté hodině jsme tedy sedli do prázdné učebny a ke konci páté hodiny hlásili, že šestá odpadá!
Tralalá! Takže jsme dnes měli v podstatě 3 vyučovací hodiny. Jen mě mrzí ta volná, že jsme ve škole seděli jako blbečci, ale co, aspoň jsem pokoročila v kresbě Jareda Leta (kterého mimochodem skoro mám ^^)

Ne, umřetá nejsem

25. října 2010 v 19:56 | Kitt C. |  Deníček blázna
Už jsem si řekla, že se prostě přihlásit musím...
Minulý týden toho bylo se trošku hodně, energie a času bylo pomálu...
Ve čtvrtek jsem asi do půlnoci dělala protokol do chemie na 6 stran a učila se referát. A učitel ani mé grafické veledílo nepochválil. Spíše zkritizoval. Urážka na cti. Fajn, tohle bylo trošku ironické, ale hold tam bylo hodně textu.
Občas mám takové záblesky, kdy si říkám, že jsem mohla jít na chemárnu. Po dělání protokolů tohle trošku opadlo, ale přece :)
Konečně jsem dokreslila mou první digitální kresbu.
Zjistila jsem, že je velmi vtipné kreslit chemické aparatury na tabletu v malování. Když se někdo nenaučí pracovat s Chemsketchem (bo jak se ta kravina píše), tak se nedivte :)
A už jsem říkala, že jsem blázen? Mamka mě díky mým kresbám často takhle nazývá. Prostě Jared Leto (do kterého jsem se znova pustila) vypadá skoro jako živý a tečka.
Teďka jsem se také zasmála nad konverzací na téma kluci. Vypadá to, že máme s mamkou jiný vkus :)
Ach, jsem tak šťastná! Zítra máme místo sedmi hodin pouze čtyři! Máme na devět, tři hodiny, volnou a němčinu (ze které nakonec nepíšem). Yahooo
Ještě tohle jsem chtěla říct. Zase jsem se hlouběji zažrala do kreslení postav do mangy, takže doufám, že z toho něco vyleze. A jsem krslič bláznů (hold vrána k vráně sedá :))

Japonské nebo šílené? To je moje!

19. října 2010 v 20:10 | Kitt C. |  Deníček blázna
Jak to tak pozoruji, škola se každý týden rozjede jako velká lavina a zastaví ji až pátek. Ten také není někdy úspěšný a lavina zavalí i víkend a může se zpomalit až na rovince. To už bohužel napáchala příliš veliké škody a nechala za sebou spustošenou zem. V mém případě spustošenou psychiku člověka.
Monžá je tohle nadsázka, ale zase tak velká ne. Pondělím začně maraton poviností. Učení, písemky, referáty, prezentace. Odpoledne strávené u počítače nebo nad sešitem. Čas nezbývá, nápady jsou vytlačeny kvantem nabytých informací. Na(ne)štěstí se tyto informace brzy vypaří (nebo jsou vytlačeny zase jinými?). Ale o ubíjejících účincích školy jsem vážně psát nechtěla. Alespoň tomu nenasvědčuje název článku.
Máme strašně milou paní třídní (cítíte tu ironii?), která má strašně ráda maturity (tohle už ironií nezavání) a strašně ráda s námi (deváťáky minulý rok a prváky letos) maturitu procvičuje (tohle je tvrdý fakt). Ústní zkouška, maturitní písemky. Proč ne? Ale proč v prváku?
(no jasně, už se dostávám k jádru problému)
Když tak píšeme ty práce do angličtiny, shledávám, že v mých je vždy něco japonského nebo šíleného. A nejlepší je, když to tam je oboje (divná věta, nešla mi správně sestavit :D). Minule, když jsme popisovali svůj (vysněný) dům, jsem si navrhla megasuperhyperdrsněvymakaný(nebijte mě, už končím!) domek v japonském stylu a s japonskou zahradou. A dnes, když jsme psali pozvánku na narozeninovou párty, jsem udělala party, kde jsou lidé v šílených (nejlépe sladce zbarvených) nebo cosplay kostýmech. Abych nezapomněla, koná se v nově otevřené japonské restauraci :)
Tak tak pozoruji, že se ze mně stává čím dál tím větší japanofil. A úchyl...ale to už jsme odbočili, to je na delší vyprávění :D Co bys měla vyprávět? Je to fakt. Ticho tam :)
Ale je pravda, že mě jeden úchyl nazval úchylem, protože kreslím úchyla. Popravdě. Ten člověk není úchyl, možná jen trošku prase, ovšem nemohla jsem si pomoct, tři úchylové v jedné větě ^^ Ohledně toho úchyla. Jmenuje se Satoshi, je to úchyl a může všechno! Proč, říkáte si? Protože to je úchyl :P
Jen tak na okraj, už jsem si sehnala tanečníka do tanečních. Spíše on mě :) Muzhehé... Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že jsem byla jedna z posledních záchran, ale co... Alespoň se vyhnu situaci:
*přijde s úsměvem ke klukovi, kterého viděla asi 4x* K(jako Kitt ;)): "Ahoj, nechodil bys se mnou do tanečních?" *stále si drží ten přiblbý nevinný úsměv* *on se tváří velmi překvapeně, až vyjeveně... s křikem uteče* haha, tak jsme se zasmáli, poslední větu bychom vyškrkli ;)

Jdu pokračovat ve psaní referátu do chemie o budoucnosti počítačů grafenu. Hahá

PS: Nevšímejte si mě, ono se to časem zlepší. Né, vždyť časem se to stále zhoršuje! Hups :(
PSS: Hele, ono to vážně bude dobrý. Pražáku.
PSSS: Omlouvám se, ale díky PSS jsem si na něco vzpomněla. Když jsme vystoupili na hlavním nádraží v Praze, pršelo tam. Někdo prohlásil: "Ale tam prší"! odpověď:"No tak, nejsme z cukru, nejsme Pražáci!" tohle bylo PSSS pouze pro Moraváky a další nemilovníky Pražáků :)

Naturalistická báseň o hřbitově

14. října 2010 v 14:55 | Kitt C. |  Básně
Mám ráda cestu vlakem. Když nemám co dělat, vytáhnu mobil a něco do něj ťukám. Většinou myšlenky zachycené ve verších. Byla už tma, vlak pomalu kodrcal krajinou a téma týdne bylo hřbitov. Vytáhla jsem mobil a...
... vznikla próza psaná ve verších. Momentální, neupravované myšlenky (ani neproběhla žádná změna v počítači, kterou vždycky dělám).
Klid, ticho a mír.
Jen havranů křik se ozývá,
když na větvích vrby sedí
a stráží hrobů řadu.
Kříž vrhá stín na trávu,
vítr tiše hvízdá,
jak prohání se hrobů řadou.
Padlý anděl
prázdnýma očima
do tmy hledí.
Stojí
a kamenná křídla
ho k zemi táhnou.
Kočka roztrhala krysu
a její tělo tu hnije.
Jako stovky tělních schránek
prolezlých červy.
Leží zde.
Za branou.
Navěky…
http://robandersonjr.deviantart.com
(zdroj obrázku)

Chci nesplnitelné?

13. října 2010 v 18:40 | Kitt C. |  Deníček blázna
Když tak koukám na můj blog (fajn, teď jsem se prozradila, že na něj furt koukám :D), tak si říkám, že je to jen veřejný deníček, výkecy o všem a ničem.
Nelíbí se mi to, ale to je vše, co s tím můžu dělat.
Chtěla bych založit nějakou rubriku (kromě mojí tvorby), kde by byly smysluplné články (hem, takže moje tvorba smysluplná není... nu což, smířím se s tím..). Prostě rubrika o něčem zajímavém, co zajímá mě, co by zajímalo čtenáře a bylo by to celé zajímavé. A miluji češtinu a neopakující se slova ^^
Nápad vstal, šel a zase padl... Proč? Protože jsem nejspíš moc líná... nespíš? Určitě.
Budu psát něco o Japonsku... jasně, to bych ale musela něco přečíst, udělat výpisek, shrnout informace a celé to tak nějak dát do smysluplné podoby, což je pro mou povahu už příliš složité.
Podobně dopadl i nápad s oblíbenými kapelami... i když jak teď o tom tak (říkám, že miluji češtinu!) přemýšlím, šlo by to... Až bude chvíle volného času (ha, problém!), založím rubriku a budu tam psát něco o kapelách. Členové, historie, diskografie, proč je mám ráda, oblíbené písničky a tak...

Ovšem zjistila jsem, že na tom možná zas tak bledě nejsem... Uráčila jsem založil a něco napsat do rubriky o Halean, klisničce, kterou mám nadevšechno ráda :) Jen abych pak nebyla líná každou práci s ní postupně zapisovat

A jen čistě náhodou, kdyby vás to zajímalo.. Budu mít asi na hlavě barvu. Johoho, první obarvení celých vlasů. Kdysi jsem měla vyperoxidované melíry, červenou, fialovou, tmavě blond a teď se chystám na rezavo-hnědou. Doufám, že nedopadnu jako liška :D

Nevinná

11. října 2010 v 20:41 | Kitt C. |  Povídky
Po dlouhé době jeden příběh. Sedl ke mně Nápad, po chvíli přemýšlení a psaní do noci vzniklo to, co vzniklo. Není to dokonalé, ale nemohla jsem to přepsat..

Už napůl vydlážděná cesta

11. října 2010 v 19:11 | Kitt C. |  Halean
Nedávno jsem psala článek o "mojí" ryzé krásce, kterou jsem si zamilovala a bohužel se mé plány jejím odvozem sesypaly jako domeček z karet. Když jsem se dozvěděla, že tohoto koníka dovezli zpátky do stáje, kam chodím (a kde jsem přes prázdniny nebyla) vyskočila jsem štěstím skoro až do stropu.
Konečně jsem se o víkendu vypravila na momentální místo jejího bydliště. Když jsem přicházela ke stáji, Halean se na mě dívala velmi zvláštním pohledem. Nedokáži si ho vysvětlit, takový zaujmutý pohled. Usmála jsem se na ni a zářila štěstím, protože jsem ji zase viděla. Zároveň mi srdce bilo jako splašené, jak se domluvím s jejím majitelem?
Možná jsem strašný klikař, ale pan majitel byl ke mně velmi přívětivý, domluvili jsme se na dalším docházení do stáje, oznámil mi, že tam má nové trenérky a když se dodělala přestavba, můžeme zase jezdit. Jen jsem se usmála a ujala se práce. Chvíli jsem váhala, jestli to rovnou vybalit, nebo ještě počkat, ale pusa mi přece neupadne, přinejhorším mi to zatrhne.
Když zase navázal rozhovor, tak jsem se zeptala, jestli bych si mohla hrát s Halean - pracovat s ní. Mimo informace, že už ji obsedli a přiježďují ji mi v odpovědi bylo určené ano. V duchu jsem jásala a blahořečila ho až do oblak.
Už se těším na první práci s ní, kdy ji budu vodit v různých vodících pozicích, zahrajeme si přátelskou hru a hlavně si budu užívat každý okamžik strávený s ní :)

Hahribe
Halean jako ještě malé hříbátko
Tímto startuje nová rubrika blogu i mého života se jménem Halean. Ryzá kráska s flekatým zadkem.

Retro podzim

10. října 2010 v 21:24 | Kitt C. |  Moje fotky
Dneska jsem konečně znova otevřela Photoshop a doupravila všechny fotky z "retro podzimního focení". To jsem se jedno krásné sobotní odpoledne nudila, tak jsem si dala do parády vlasy (natočení kulmou, hodně laku, rozčesání), nakreslila si na ksicht obličej, hodila do batohu staré mamčiny šaty, pásek pro oživení, děrované silonky (které mám asi 2 roky a byla v nich 2x :D), sestřiny černé lodičky, stativ, foťák, sedla jsem na kolo a jela.
Když jsem přijela na místo mnou vybrané pro focení, myslela jsem, že se otočím a pojedu zpátky. Listí nebylo na zemi zrovna požehnaně, tak jsem z boku cesty doprostřed něco naházela, nachystala "nádobíčko", nastavila foťák, převlékla se a šlo se do akce :) Dokonce jsem měla štěstí, žádný pejskař okolo nešel :D

Obě jeho tváře

9. října 2010 v 21:40 | Kitt C. |  Fotky
Podzim se nezadržitelně vkrádá do přírody i našich duší. Teplé, pořád částečně letní dní pominuly a ztratily se jako pára nad rychlovarnou konvicí, ve které vře voda na čaj. Listí se začíná pomalu oblékat do jiných barev a slunce se častěji schovává za clonou šedých mraků, ze kterých padají studené dešťové kapky. Nastává čas posledního hřejícího sluníčka, šedých dnů, melancholické nálady a podzimní deprese.
Podzim trpí vážnou psychickou poruchou - schizofrenií. Občas přejímá kontrolu jedna osobnost, uplakaná a depresivní, za chvíli zase druhá, veselá a umělecky založená.
Ovšem slova nedokáží vše popsat.
Jaký je tedy podzim?

Se asi zbláznili

6. října 2010 v 19:50 | Kitt C. |  Deníček blázna
Nevím, co učitele popadlo, ale na tenhle týden nám toho naložili tolik, že skoro celé dny sedím u počítače a dělám věci do školy.
V pondělí jsme psali hned tři písemky - matematika, dějepis, fyzika. Co bylo horší, tak to, že 3 hodiny po sobě.
Abychom nevypadli ze cviku, tak nás v úterý čekaly další dvě - biologie a angličtina. I přes mé neučení snad biola dopadla dobře a angličtinu jistilo 10 minutové kouknutí se na ni o přestávce.
Půlka týdne přinesla slohovky, protokoly a prezentaci. Na pátek vyprávění do češtiny, slohová práce o našem domě do angličtiny, protokol do chemie, nákres laboratorního skla do chemie a na den předcházející velká prezentace o Keltech. Děkuji pěkně.
Momentálně mám již téměř vše zvládnuté, jen nakreslit sklo a udělat slohovku do angličtiny.

Zítra jdu na první lezení na umělé stěně. Po devíti hodinách ve škole, kdy budu umírat to bude zajímavé. Měla jsem jít už minulý týden, ale musela jsem dát přednost Sofoklovi a jeho Antigoně (která má mimochodem velmi vtipný konec). Jsem už hold jednou chytrý gymplák (haha :D).

Dnes jsem se dívala na dokument na ČT2. Byl o tom, jaké to bude za 50 let. A milí zlatí, zhrozila jsem se. Neshrnu to do pár vět, ale ten život by se mi nelíbil. Samá technika, chemie, žádná příroda (fajn, byl to dokument o vědě, ale co už). Příklad společnosti mě naprosto znechutil. Člověk si mohl zaplatit libovolnou výšku pojistného. A podle toho se o něj zdravotníci starali. Srdce jednoho pána nefungovalo jak by mělo a jelikož měl platinové (nejvyšší) pojištění, udělali mu nové (biologické, žádná mechanika). Ale pak se to nějak zvrtlo a pojistné mu neuznali, takže ze špičkově vybaveného pokoje ho dovezli do pokoje nejnižší třídy. Byla to místnost, kde byla postel vedle postele, které jsou i v dnešní době zastaralé. Žádní lékaři, všichni počítali s jeho smrtí. Nebudu vyjadřovat svůj nesouhlas a zhnusení, nenacházím na to slova.
Je to jen dokument, jsou to jen úvahy, ale i takovéto úvahy mi jsou hodně proti srsti.
A teď mě napadlo, že bych o tomhle dokumentu mohla napsat článek :D

Taky mě včera večer napadl skvělý námět na focení. Budu taková podzimní kurva... Promenádování se ve spadlém listí v těch úžasných děrovaných silonkách (těch kurevských ;)), na vysokých podpatcích a potom pózování, kde budu přikrytá jenom spadaným listím a to jen na pár částech těla (ale nejspíš pod listím něco budu mít, nechci nachladnout :)). Fantazie ^^ Vyrazila bych již dneska, bohužel ještě není dostatek listí na zemi, takže si tak týden až dva počkám.
A o víkendu ke koním za Halean^^

Tak jdu pokračovat v práci, mějte se hezky ;)

Sen o ryzé krásce

4. října 2010 v 19:19 | Kitt C. |  Halean
Už si nepamatuji, jestli jsem psala o klisničce plemene appaloosa jménem Halean. Mladá, dvouletá, ryzá slečinka, která je ochotna dát své srdce člověku. A já jsem ochotna dát své srdce jí.
Znala jsem ji téměř od narození, ale pouze jako "tu z druhé strany ohrady". Fotila jsem ji, drbala ji, ale žádný bližší kontakt mezi námi neprobíhal. Jen jsem vždy viděla smutek v jejích očích, když "to děvče zase odcházelo".
A jelikož pan majitel má jezdecký klub (teď už jenom stáj), do které jsem chodila, přivezl ji tam. Ale slečna, která koníky cvičila měla dost práce s jedním valachem, na cvičení Halean jí nezbýval čas. Mně čas nezbýval, nebo nebylo možno ještě po službě ve stáji jít pracovat s Halean. Jednou se mi poštěstilo, práce byla udělaná dříve a mohla jsem si jít s Haleankou pohrát do kruhovky. Cvičily jsme chůzi na vodítku, kterou, i přes její věk, neměla zvládnutou. Nerespektovala člověka, narážela do něj atd. Možná mým momentálním klidem se nechala vodit bez problémů, na prověšeném vodítku, docela šikovně zastavovala. Měla jsem z ní radost, tak jsem vodítko odepla a ona mě následovala. Dělala všechny kroužky, kličky, osmičky. S nadšením jsem pokračovala :)
Věděla jsem, že má problém zvedat nohy. Prostě to neměla nacvičené a když se jí nechtělo, tak ji nezvedla, nebo nohou kopala. Tak jsem se tedy zohla, přejela jí po noze, podrbala ji na spěnce a čekala že ji zvedne. Neochotně se tedy uráčila, pak ji urychleně zase položila na zem. Další přední jsem nezvedla vůbec. "Fajn, zkusím to za chvíli" řekla jsem si a přešla k dotýkání po celém těle. K mému překvapení jí vůbec nevadily dotyky na břiše, na nohách, stání za zadkem i prolézání pod břichem. Nadšeně jsem ji pochválila a zkusila přes ni přehazovat vodítko. Když jsem jí vodítkem švihala před očima, tak se trošku polekala, po klidném slově ale zase stála jako solný sloup. Ke konci jsem jí znova zvedala nohy - a ejhle! Nožky poslušně zvedla. Následovalo pochválení a odvedení zpátky do výběhu.
Když jsem jí vyváděla z kruhovky, polekala se provazu, který ležel na zemi. Couvla a že přes ten provázek prostě nepůjde. "To si jenom myslíš, holčičko" pomyslela jsem si a po krátkém přemlouvání jej přešla. Když přes něj přejdu já, proč by nemohla ona, ne?
Brzy ji zase odvezli zpátky k domu majitele a moje vysněná práce s ní skončila. Leničko, sbal si své plány a načatý tréninkový plán, koně nemáš. Byla jsem spíše smutná, než naštvaná, protože tenhle kůň si zaslouží šanci. Je to kůň, ochotný se učit a hlavně, s velkým srdcem.
A v posledních dnech mi zvedlo náladu zjištění, že je Halean zpátky ve stáji! Takže cesta vstříc koňské duši je napůl otevřená, teď se jen s nerozumným majitelem rozumně domluvit.
Můj sen je napůl zhmotněn. Sen o ryzé krásce z flekatým zadkem.
Halean
Není nádherná?

Nebudu mlčet

1. října 2010 v 20:23 | Kitt C. |  Deníček blázna
V posledních letech jsem se hodně změnila. Když jsem byla malá, byla jsem takový ten blonďatý andílek, jedničkář a slušné děvče. Nedělala jsem problémy, ve škole jsem nedostala ani jednu poznámku, poslouchala jsem a mohlo se stát, že o mě nikdo nevěděl, jak jsem byla tichá.
Později jsem začala poslouchat rockovou muziku, změnilo se jak mé myšlení, tak vzhled. Z tichého děvčete se stala rebelka, která, ač měla samé jedničky, většinu hodiny dělala něco jiného. Sezení s největším flákačem ve třídě tomu napomohlo (nic mu ale nevyčítám, byl strašně fajn :)). Díky tomu, že mamka na škole pracuje, tak jsem nedostala žádnou poznámku. A že jich mohlo být. Třeba jedna za prozvánění zabaveného mobilu na učitelském stole. Byla to doba, kdy jsem byla drzá a přespříliš upřímná. Nedělalo mi problém říct lidem, že to jsou úplní tupci. První jsem mluvila, pak myslela.
Po přechodu na novou školu jsem se trošku uzavřela do sebe. Noví lidi a má introvertní nálada udělali své. Po jednom vztahu, díky kterému jsem ztratila téměř všechny kamarády se má uzavřenost ještě zhoršila. Měla jsem svůj svět. Svět, ve kterém platily má pravidla, mé sny a myšlenky nabývaly na hmatatelnosti. Když to skončilo, znovu jsem hledala lidi, se kterými bych se mohla bavit. Trošku jsem se otevřela, ale stejně jedna stran dveří zůstávala zamknutá.
Vyvíjela jsem se a měnila se. Neříkala to, co si právě myslím. Raději jsem před něčím sklonila hlavu a strpěla to, než abych něco řekla.
V posledních dnech se ale cítím lépe než kdy jindy. Jsem dobita energií a i přesto, že málo spím a málo jím mám dost elánu pro další činnost. Ve středu, když jsme byly v čajovně kreslit, jsem k neznámým lidem byla otevřená, v klidu jsem si popovídala.
Také jsem si dnes řekla, že nebudu lidem zamlčovat to, co si o nich myslím. Když mi na nich něco vadí, prostě to řeknu, nebudu se přetvařovat a nebudu mlčet. Možná se kvůli tomu pohádám, ale zjistila jsem, že to vážně stojí za to.
A proč jsem se tak najednou otevřela? Téměř ze dne na den. Věřím tomu, že díky událostem, které mi dodaly mraky energie jsem se konečně naplnila, pozvedla se a vzhledem k tomu, že mě vzpomínka na ty události dobíjí, mám dost energie, že ji mohu vysílat ven. Prostě se otevřu a vysílám, protože vím, že se zase dobyju.
Je to skvělý pocit, jak překypovat energií, tak zase říkat to, co mám v mysli a na jazyku.