Listopad 2010

Až se zítra ráno probudím...

25. listopadu 2010 v 17:42 | Kitt C. |  Povídky
V češtině jsme dostali vražedný úkol - za 10 minut napsat malou slohovku na téma "Až se zítra ráno probudím...". Začala jsem hysterčit. Napsat něco za 10 minut? A má to být jakž takž dobré? Zbytečně jsem nevyčkávala a pustila se do psaní jednoduchého popisu, snad mě něco napadne.
Uslyším písničku Teenagers od MCR. Otráveně vypnu budík se slovy: "Sakra, to už je zas ráno?" Ráno. Nový den. Začátek. Začátek konce.
A vtom mě to trklo. Začátek, začátek konce. Ha! Co to celé napsat stylem věta na jedno slovo končí a na to samé začíná? Muzhehe, fajn nápad. Vše začalo šrotovat a olalá, něco vzniklo.

"Sakra, to už je zas ráno?" Ráno. Nový den. Začátek. Začátek konce. Dokonce rychle vstanu z postele. Z postele se šourám do koupelny. Z koupelny vyběhnu rychle. Rychle se oblékám a běžím na autobus. Autobus mě doveze ke škole. Ve škole píšeme slohové cvičení. Cvičení na balónech mám ráda. Ráda si v hodinách kreslím. Doma kreslím Jareda Leta. Léta se už nemůžu dočkat.

Paní učitelka z toho byla nadšená a já byla nadšená, že je z toho nadšená :D Konec naprosto miluju. Ale stejně, nejlepší je, že jsem za to dostala jedničku. Takové cvičení bychom mohli dělat častěji :)

Je příšerná

21. listopadu 2010 v 19:30 | Kitt C. |  Deníček blázna
Když na tuto větu kdykoliv pomyslím, nebo ji vyřknu, v hlavě mi zazní hlas Rona, který komentuje Hermionu v prvním ročníku bradavické školy. Od tohoto momentu uběhlo mnoho let a v těchto chvílích téměř všichni z celé ČR chodí do kina na sedmý díl Potterovské ságy. A mě, jako fanouška Harryho, to také nemine :) Sice až v sobotu, ale přece. Těším se jak malé dítě, ne že ne.
Teď k druhému důvodu, proč jsem právě zvolila tenhle nadpis. Jsem naprosto příšerný a nenapravitelný lenoch. Vážně. Nedokážu dodržet vlastní plány a pak se vše bortí jako domeček z karet. Není tajemstvím, že 17. listopadu bylo volno a školáci si v klidu spali. Říkala jsem si, že začnu psát odbornou práci z chemie. Tak jsem si donesla notebook do obýváku, abych při psaní nemusela sedět u stolu, připojila se na wifi a chtěla zapnout internet. To by mi ovšem nesměl zrak skončit na ikonce Posla smrti II. Klikla jsem na ni a celé dopoledne strávila u téhle adventury. A celé odpoledne jsem nic nedělala. Prostě ho jen tak proklimbala. Sbohem, jedničko z chemie. Grr.
Fajn, už s tím vztekáním končím. Koneckonců bych měla být spíše šťastná, jelikož nás v příštím týdnu nic moc ve škole nečeká. Yahoo.
Dneska jsem byla u koní a zase jsem pracovala s Halean. Čeká nás ještě dlouhá cesta. Kostrbatá, ale my jsme silné a zvládneme to. Určitě :) Tedy doufám :D
Myslím, že jsem již řekla vše. Snažím se napsat jeden článek a v hlavě nosím námět na povídku, uvidíme, co se z toho nakonec vyklube. Doufám, že nějaké veledílo (prosím, doplnit uvozovky :)).
Jinak si pohrávám s projektem 365, kdy budu každý den fotit nějakou fotku. Musím to ještě promyslet :)

Fotit a pařit

11. listopadu 2010 v 18:08 | Kitt C. |  Deníček blázna
Tento týden ve škole byl takový školní-neškolní. V úterý jsem si udělala s mamkou výlet do Ostravy nakupovat. Přivezla jsem si zimní boty, kalhoty na lyže a 2 dokonalé trička z New Yorkeru. Taky dvě sukně, o kterých si mamka myslí, že je koupila sobě, ale v podstatě je koupila mně. Když tak totiž zkoušela nějaké oblečení v kabince, probírala jsem stojany, které byly u kabinky. Objevila jsem dvě nádherné sukně, ale vzápětí jsem se s nimi rozloučila, mamka mi je nekoupí. Naděje začal svítit, když prohodila něco o divadlu. Nelenila jsem a podstrčila jí obě sukně s argumentem, že k těch tričkům se jí budou bezvadně hodit. Po chvíli se sukně spokojeně nesly domů :)
Na nádraží byla taky sranda. Nástupiště bylo celkem plné, tak jsme si někam stouply a čekaly, než přijede vlak. Vlak přijel, zastavil... s dveřmi přímo přede mnou! Začala jsem se smát a čekala, než vystoupí lidi. Z mé radosti mě vytrhla mamka, s větou, že bych tam teda mohla vlézt. A vážně. Lidé nevystupovali a já se směju před zavřenými dveřmi :) Však co, Ostrava, tam mě nikdo nezná :D

Zítra se taky omluvím z vyučování, jedeme na celý víkend do Prahy. Máme sraz ze skautského kurzu, tak jsme se s P. domluvily a jedem už v pátek ráno a pěkně si projdeme Prahu. Foťák mi v ruce nebude chybět, těším se na snímky našeho krásného hlavního města. Máme v plánu Petřín, Zrcadlové bludiště, zeď Johna Lennona, Pražský hrad, Staromák, Václavák a Pařížskou :) Je toho hodně a zítřek bude skvělý den! Doufám, že bude pěkné počasí :)

Jsem dospělá. No a?

7. listopadu 2010 v 18:29 | Kitt C. |  Téma týdne
Jako tradičně se k tématu týdne dostávám v neděli večer - skoro u deadline, jak je mým oblíbeným zvykem téměř u všeho. Ale už k věci.

Začněme třeba tím, jak hodně nechci být dospělá. Přijde mi, že společnost od dospělých lidí očekává inteligentnost, vybrané chování a rozhodování dle rozumu. Sečteno podtrženo, společnot vyžaduje býti nudným. Neběhat radostí v listí, nesmát se na celé kolo, neposkakovat si, nechovat se impulzivně a "dětsky". Sbohem, drahá originálnosti, teď budu šedým dospělým, kterého zajímá jen práce. Ale hodně mladých dospělých lidí dělají společnosti čáru přes rozpočet a i přes svůj věk na občance se chovají jako rozdováděné malé děti. A je to fajn. Dělat vše podle zásad je ubíjející a ... nudné.
Myslím, že je v životě potřebné dělat věci podle sebe. Všichni by se měli chovat podle sebe a nesnažit se dělat jen to, co se od nich očekává. Nabourávat pravidla a nevyřčené zákony za cenu káravých pohledů babiček a dam v kostýmcích.
Oficiální dospělost je stejně jen číslo. Když vám na internetových stránkách přeskočí číselko věku na 18. S tímto číslem na občance si můžete koupit alkohol, cigarety a neužijete si luxusu odvozu domů policejním autem, jelikož jste se na diskotéce opili a k vašemu neštěstí byl rovnou zátah.
Jak jsem byla malá, říkávala jsem si se zasněným výrazem v očích"Až budu dospělá...". Často jsem tím myslívala, že už 3 roky budu vlastnit občanský průkaz. S postupem času mi dochází, že se v podstatě nic nemění. Jen se jednoho rána probudím a řeknu si "Tak, teď jsem dospělá... no a?". Možná si půjdu koupit moji první lahev alkoholu, možná si přečtu přání k narozeninám na facebooku. Za vraždu mi dají více let ve vězení, dojde mi, že opravdu už budu maturovat a co dál? Budu žít i nadále můj život, pojedu si ve svých kolejích, stále se budu až přespříliš rozplývat nad fotkami mláďátek a budu se chovat praštěně jako doposud. Proč bych také měla dělat něco jinak? Jsem jen o rok starší. K narozeninám navíc dostanu minci, kde je na jedné straně pár práv navíc a hora poviností na straně druhé.
Každý je tak dospělý, jak se cítí. A jak se momentálně cítí.

Připálený puding a další pohromy

5. listopadu 2010 v 20:16 | Kitt C. |  Deníček blázna
Když mi jednoho dne kamarádka ve škole oznámila, že připálila puding, propadla jsem v záchvat smíchu. Připálit puding? Jak? Vždyť to musíš pořád míchat!
Dneska mi sklaplo. A zasmála jsem se. Dostala jsem strašnou chuť na puding. Ve skříňce jsem vyštrachala jeden vanilkový, do hrnce nalila mléko, obsah sáčku s mlékem a cukrem jsem rozmíchala v šejkru a teď jen počkat, až mléko začne vařit. Zanedlouho se tak stalo a já se stále více sbíhajícími se slinami začala míchat všechny části dohromady. Při houstnutí žluté hmoty jsem se v duchu smála kamarádce, která puding připálila. Jak může připálit puding? To se ani nedá! Vždyť i já, kuchařský antitalent, dovedu puding připravit. Celá šťastná jsem si vyskládala misku piškoty a puding do ní nalila.
S radostí jsem sedla před televizi a pustila se do horké dobrůtky. Když byl obsah misky nenávratně ve mně, chvilku jsem jen tak seděla a cítila se plná. Chuť ale zvítězila, tak jsem si šla pro další várku. Za tu chvíli se na pudingu udělal škraloup, tak jsem do něj naběračkou hrábla a co to! Vyvalila se zpod něj bílá pěna. Co to? V sekundě mi docvaklo, že jsem nejspíš nechala zapnutý sporák. A vážně! Plyn byl trošku puštěný, takže nešel slyšel = nevšimla jsem si toho. Ale jak tak o tom přemýšlím, tak jsem si jistá, že jsem sporák vypínala.
Zbytek připáleného a rozvařeného čehosi putoval do koše. Sbohem, skvělý, chutný vanilkový pudingu...
Dnes jsem také spáchala svůj oficiálně první zločin. Ukradla jsem bílo červenou výstražnou pásku. Samozřejmě že ne ze žádného nebezpečného místa. Jak u nás dělají most, tak tam je páskou vymezený chodníček, kolem kterého je trávník. Absolutně nechápu její smysl, ale budiž. A jelikož po ni už dlouho pokukuju, dneska jsem kousek pásky pod rouškou noci odcizila. Muzhehe. Musím pak vymyslet, kam ji dám v pokoji :)

II. Stále nové problémy

4. listopadu 2010 v 18:12 | Kitt C. |  Halean
Den: pátek, 29.10.2010
Místo: kruhovka
Plán dne: procvičit první vodící pozici, odnaučit se panické hrůze z biče
Pátek byl krásný, slunečný a prázdninový den. Kluci byli zalezlí ve stáji, protože ji líčili, takže na mě nikdo nečuměl. Prostě paráda.
Halean byla klidná a uvolněná. Dokonalá kombinace. Po dovedení do kruhovky jsme chvíli chodily v první vodící pozici, nenarušovala můj osobní prostor, oproti minule byla jako vyměněná. Reagovala na pouhé přenesení váhy, aby zabočila. Chválila jsem ji a přešly jsme k dotykům na celém těle.
Tady vyvstal nový problém. Nechtěla, abych přešla k jejímu levému boku. Až když jsem ji začala hladit postupně od krku, tak mě nechala. Jak už vím od zimy, snáší dotyky na břiše, na nohách, na zadku. Můžu za ní v klidu stát. Několikrát jsem znova zkoušela dostat se k levému boku, ale otáčela se tak, aby ke mně byla nasměrována hlavou. Nevím, jestli to má Halean ze sedlání, každopádně na tom budeme muset zapracovat.
Potom jsem vzala do ruky bič. Očichala si jej a ostražitě se dívala, když jsem jí drbala na pleci. Ale neustoupila. Bič jsem chytila na jeho konci a dala jej vedle těla. Trošku zacouvala, na délku vodítka, ale potom stála a bič jí očividně vedle těla nevadil. Vodítko bylo prověšené, nenatahovala ho a neškubala. Pochválila jsem jí a zkusila bič přes ní přehodit. Zase couvala, ale ukonejšila jsem ji. Bohužel ne hned, až za chvíli, kdy jsem si uvědomila, že s koněm vůbec nemluvím. Při klidné mluvě jsem se mohla bičem lehce dotýkat Haleaniných zad, nohou a nelekala se, když jsem jej přes ní přehodila.
Po pochvale jsem ji pustila z vodítka a dala jí oddych. Chodila jsem po kruhovce a Halean za mnou. Chvíli jsem ji drbala a potom, jen tak na uvolnění, jsme ustupovaly. Zjistila jsem, že oproti minule umí opravdu dobře couvat. Nevím, proč minule necouvala, ale teď jsem šla pozpátku na úrovni plece a Halean se mnou svorně couvala. Pochválila jsem ji a řekla si, že můžeme vyzkoušet ještě práci ve volnosti. Nechala jsem ji naklusat a podsazením pánve měla zastavit. S bičem v ruce se mi to nedařilo, až když jsem jej odhodila, tak zastavila. Nakonec mi na popohánění stačila natažená ruka. Zastavování jí moc nešlo, počítám s chybou na mé straně. Taky možná toho bylo na Halean moc. Po úspěšném zastavení jsem ji podrbala, vyčistila a odvedla za Amy do výběhu.
Zhodnocení: tento den byl podle mě hodně povedený, už se příliš nebojí biče a naučily jsme se souběžně couvat
Co udělat příště lépe: mluvit s koněm, používat více slovní povely

Potom přijel taťka a nemohla jsem se nevyfotit. Takže já a Halean (není tak malá, stojím u její hlavy a jsem na kopečku)
jahal

I. Zmatený kůň i člověk

1. listopadu 2010 v 18:25 | Kitt C. |  Halean
Den: sobota, 16.října 2010
Místo: kruhovka, potom jízdárna
Den se mi začal nelíbit hned, když se začali sjíždět lidé. Rodina od děvčete, která tam má koně, 2 trenérky, 2 kluci, kteří tam pracovali a majitel. Nemám ráda mnoho lidí, ale dokážu leccos překousnout.
Majitel tentokrát poprvé pustil Halean s Amy (1,5 roční klisnička, chodí s Halean do výběhu) k Juráškovi a Nany. Jurášek skoro celou dobu, kdy jsme pracovali Halean proháněl, až jsme Nany s Juráškem museli odvést. Všichni si vzali koně na ježdění, trénování. Po výpomoci při čištění a sedlání jsem si zašla pro Halean do výběhu.
Byla rozrušená, vyplašená a nervózní. Na klidu ji nepřidala ani Amy, která řehtala ve výběhu, který je asi 1 metr od kruhovky. Měla jsem v plánu prostřídat tři vodící pozice (před koněm, čelem k němu; před koněm a vedle koně polootočená k němu; před koněm a vedle něho, čelem dopředu) a přátelská hra s bičem. Aby si ho očichala a zbavila se strachu. Nejspíš jsem chtěla hodně.
Kvůli Haleaniné vystrašenosti a vyplašenosti jsem ji musela nejdříve uklidnit. Tak jsem ji hladila, konejšivě na ni mluvila, ale Halean pořád někam chodila a nechtěla v klidu postát. Tak jsem ji pustila z vodítka a nechala ji párkrát oklusat kruhovku. Po zastavení se trošku zklidnila, tak jsme mohly začít s voděním.
Postavila jsem se k ní čelem, poodstoupila a uklonila se. To byl pokyn k tomu, aby vykročila. Chvíli se nechápavě dívala, ale potom se opravdu rozešla. Ale kráčela moc rychle, takže se brzy dostala příliš blízko ke mně, což se mi nelíbilo. Tak jsem rozvlnila vodítko a ona trošku zpomalila. Když jsem chtěla, aby zastavila, napřímila jsem se a trošku pozvedla ruku. Lekla se, ale zastavila. Po několikátém zastavení se už nelekala, prostě zůstala stát. Chválila jsem ji.
Přišla na řadu přátelská hra s bičem. Už celkem klidně stála, ale stejně jsem raději držela konec vodítka. Hladila jsem ji po celém těle, neuskakovala, prostě se nechala hladit. Drama přišlo, až když jsem si vzala do ruky bič. Držela jsem ho ve více méně rovnoměrné poloze, očichala si ho, všechno v pohodě. Když jsem se jím Halean chtěla dotknout, zmateně zacouvala a nechtěla ke mně udělat ani krok. Po chvíli jsem to vzdala a znova se uchýlila k hlazení.
Tentokráte jsem ale nedržela vodítko, měla ho přehozené přes krk. Pořád někam pochodovala, nechtěla zastavit, zacouvat.
Potom jsme museli na jízdárnu, jelikož do kruhovky šel "důležitější" kůň. Na jízdárně jsme přešly kavalety a skončily, protože tam byla více nesoustředěná než v kruhovce.
Dosažený úspěch: vyzkoušení a poměrně dobré reagování na 1. vodící pozici
Ponaučení pro příště: když vidím, že je kůň rozrušený, pořádně ho uklidním, nebo po něm nechci nic nového
zadek
Haleanin dokonale flekatý zadek :)

Jednou ze mě bude slavná fotografka :)

1. listopadu 2010 v 13:08 | Kitt C. |  Deníček blázna
Už odmalička se mi líbilo focení. Držet foťák v ruce, cvakat a cvakat. Bohužel mi to nebylo dopřáváno, jelikož film něco stál a vyplácat ho celý na nějaké cvakání nebyla ideální představa rodičů. S nástupem digitálních fotoaparátů se to změnilo, taťka si koupil poměrně dobrý (a také i celkem drahý) digitální kompakt, taková skoro zrcadlovka. Ovšem v té době mi myšlenky létaly někde jinde a navíc mi foťák ani nechtěl půjčovat. Prý bych ho zničila.
Se začátkem roku 2008 jsem taťku konečně přemluvila a vydávala se na fototoulky. Většinou mé kroky směřovaly ke koňským ohradám, kde jsem pořizovala nepříliš vydařené snímky. Něco vyšlo, něco ne :)
Postupem času, díky radám taťky, mého pilného čtení a prohlížení si profesionálních fotek se na technika zlepšovala a zlepšovala. Občas byla některá fotky pochválena, jindy zase stály za nic.
Fotila jsem koně, psy, kočky, květiny, přírodu a pak přišli i lidé. Portréty na ksichtknihu pro kamarádku, moje vlastní pokusy...
Na rajče jsem si vyvěšila nabídku na nafocení něčích zvířat, z blízkého okolí.
A co se stalo? Kamarádka chce vyfotit koníky. Celkem mě to potěšilo, vzhledem k tomu, že mi za to nabídla peníze :D Celkem vtipné, ale obeznámila jsem ji s tím, že za to vážně nic nechci. Nejsem profesionál.
Už pár lidí mi říkalo, že kdybych se focení začala věnovat opravdu naplno a kdybych vážně chtěla, profesionálem bych se stát mohla. Ale jak? Konkurence je obří a uživit se focením je téměř nemožné. Ještě zvlášť pro mě, kdy bych nechtěla fotit svatby atd., ale jen to, co chci. Jsem totiž tak trochu divná. Možná.

Doufám, že jste se v té omáčce neutopili, pointou je, že mám zakázku. Wouha ^^
Krásný podzimní den.